Často slýcháme, že bychom na sobě měli pracovat. Posouvat se. Rozvíjet se. Stávat se lepší verzí sebe sama.
Ale co vlastně znamená „lepší verze“?
Lepší podle koho? Odvážnější? Výkonnější? Klidnější? Průbojnější? Úspěšnější?
A co když pro nás není nejdůležitější stát se někým lepším, ale být spokojenější s tím, kým jsme právě teď?
Možná sebepoznání nemusí být cesta od nedokonalé verze nás samotných k nějaké budoucí, vylepšené.
Možná může být především objevováním toho, kdo už jsme.
Když jsme malí, možná tolik nepřemýšlíme o tom, jací bychom měli být
Představme si dvě děti, které si spolu hrají.
Jednomu nejde postavit něco z kostek a jiné mu začne pomáhat. Další dítě mezitím zorganizuje celou skupinu a vymyslí, co budou všichni dělat.
Nikdo jim nemusel vysvětlovat, jakou roli si mají vybrat. Prostě dělají to, k čemu přirozeně tíhnou.
Samozřejmě ani děti nejsou úplně svobodné od očekávání okolí. Ale ten obraz se mi líbí právě svou jednoduchostí.
Někdo přirozeně vede. Někdo pomáhá. Někdo pozoruje. Někdo tvoří. Někdo potřebuje nejprve chvíli stát stranou a pak se přidá.
A potom postupně začínáme slýchat, jací bychom měli být.
Když se snažíme vejít do role, která nám nesedí
Možná jsme příliš citliví. Moc hodní. Málo průbojní. Příliš tiší. Málo ambiciózní. Málo rozhodní.
A tak na sobě začneme pracovat.
Snažíme se být tvrdší. Sebevědomější. Výkonnější. Organizovanější. Méně citliví. Více takoví, jací bychom podle někoho měli být.
Někdy nám to může opravdu pomoci objevit něco nového a rozšířit možnosti, které máme.
Ale někdy můžeme věnovat obrovské množství energie tomu, abychom se zdokonalili v roli, která nám vlastně vůbec nesedí.
A pak možná stojí za to položit si jinou otázku.
Nejen:
Jak se v tom můžu zlepšit?
Ale také:
Je to vůbec moje?
Někdy se snažíme vylepšit něco, co možná vůbec nepotřebuje opravit.
Co kdyby sebepoznání bylo spíš objevování?
Slovo sebepoznání může znít docela vážně.
Jako dlouhá práce na sobě. Hledání vlastních slabých míst, starých zranění, nevhodných vzorců a všeho, co bychom měli změnit.
Ale co když v něm může být také zvědavost?
Takové obyčejné:
Jé, co o sobě ještě objevím?
Co mě opravdu baví? Co mě přitahuje? Co mě unavuje? Kdy je mi dobře? Vedle koho se cítím přirozeně? Co mi vadí? Co potřebuji? Co dělám proto, že to chci já, a co proto, že jsem si zvykla, že se to ode mě očekává?
Nemusíme na všechny ty otázky hledat okamžitou odpověď.
Možná stačí začít si jich všímat.
Sebepoznání pro mě není hledání toho, co je na nás špatně. Je to objevování toho, kdo jsme.
Když se známe, můžeme si sebe všimnout dřív
Možná znáte situaci, kdy s někým mluvíte a něco vám v rozhovoru není příjemné.
Nic neřeknete.
Až přijdete domů, najednou přesně víte, co jste chtěli říct.
Tohle mi vadilo.
Tady jsem chtěla říct ne.
Tady jsem vlastně měla úplně jiný názor.
Sebepoznání podle mě souvisí i s tím, že si sami sebe začínáme více všímat v přítomném okamžiku.
Ne až večer. Ne až druhý den.
Postupně můžeme lépe rozpoznávat, co se v nás děje právě teď.
Neznamená to, že budeme vždycky vědět, co říct. Nebo že pokaždé zareagujeme tak, jak bychom si přáli.
Ale možná se chvíle mezi tím, co prožíváme, a tím, kdy si to uvědomíme, začne postupně zkracovat.
A s tím může přijít i větší důvěra ve vlastní pohled.
Když nemusí být všechno o nás
Čím lépe rozumíme sami sobě, tím možná dokážeme nechat více prostoru i druhým.
Někdo přijde naštvaný. Odpoví nám nepříjemně. Tváří se podrážděně.
A naše první reakce může být:
Co jsem udělala?
Nebo naopak:
Tak takhle se mnou tedy mluvit nebude.
A už se bráníme. Vysvětlujeme. Útočíme zpátky.
Jenže jeho naštvání nemusí být naše.
Nevíme, co se mu stalo před chvílí. Co právě řeší. S čím přišel.
To neznamená, že si máme nechat líbit chování, které nám není příjemné. Můžeme si všimnout, že se nás něco dotklo, a můžeme o tom mluvit nebo si vymezit hranici.
Ale nemusíme každou emoci druhého člověka okamžitě převzít jako zprávu o sobě.
Mezi tím, co udělá druhý člověk, a naší reakcí může vzniknout trochu prostoru.
A možná právě v něm máme větší možnost rozhodnout se, co je naše a co už patří tomu druhému.
Přijmout sebe neznamená nad sebou mávnout rukou
Mohlo by se zdát, že sebepřijetí znamená říct si:
Taková prostě jsem.
A tím všechno končí.
Já ho vnímám jinak.
Poznávat a přijímat sebe totiž nemusí být vždycky příjemné.
Někdy objevíme něco, co se nám na sobě líbí. Jindy narazíme na něco, co bychom raději neviděli.
Na svou reakci. Strach. Chybu. Starou vzpomínku. Pocit, kterému bychom se nejraději vyhnuli.
Sebepřijetí pro mě neznamená, že se od toho odvrátím.
Spíš že dokážu říct:
Ano. I tohle je teď moje.
A chvíli u toho zůstat.
Sebepřijetí a rezignace pro mě nejsou dvě strany téže mince. Jsou to téměř opačné pohyby.
Rezignace může znamenat, že něco nechci vidět nebo se tím nechci zabývat.
Sebepřijetí někdy naopak potřebuje odvahu podívat se i tam, kam se nám příliš nechce.
Ne proto, abychom na sobě našli další věc, kterou je potřeba opravit.
Ale abychom sami sobě o trochu lépe rozuměli.
Nemusíme se učit jen z toho, co bolí
Často slýcháme, že nás těžké situace posilují. Že překážky jsou našimi učiteli. Že právě díky náročným zkušenostem rosteme.
Mohou být.
Stejně jako člověk, který nás rozčiluje, nám někdy může ukázat něco důležitého o nás samotných.
Ale proč by našimi učiteli měly být jen těžké chvíle?
Co se o sobě dozvídáme, když je nám dobře?
Když jsme s někým, vedle koho nemusíme nic předstírat.
Když něco děláme a ztratíme pojem o čase.
Když se smějeme.
Když něco vytvoříme.
Když se nám něco podaří.
Nebo když si jen uvědomíme, že právě teď nám vlastně nic nechybí.
I radost může být způsobem, jak poznáváme sami sebe.
Možná nám právě hezké chvíle někdy ukazují velmi přesně, co je pro nás důležité.
Možná nemusíme být lepší verzí sebe sama
Sebepoznání pro mě nemá cílovou čáru.
Asi nepřijde okamžik, kdy si můžeme říct:
Tak, a teď už se znám.
Měníme se. Přicházejí nové situace, vztahy, zkušenosti a období života. A spolu s nimi můžeme znovu objevovat i sami sebe.
Něco z toho, co objevíme, možná budeme chtít změnit.
Něco přijmout.
Něčemu lépe porozumět.
A něco možná jen potřebuje čas, aby si to v nás našlo své místo.
Nemusíme každé nové uvědomění okamžitě proměnit v další úkol na sobě.
Možná můžeme být k sobě trochu laskavější. Trpělivější. Mít větší nadhled, když něco nejde. Radovat se z malých věcí.
A být zvědaví.
Možná nemusíme být lepší verzí sebe sama.
Možná můžeme být zvědavější na tu současnou.
A zjišťovat, co všechno v ní ještě objevíme.
Pokud byste se chtěli na chvíli zastavit u toho, co je vaše a co možná vzniklo spíš z očekávání druhých, můžeme se na to podívat společně.