Než se naučíme říkat ne, potřebujeme začít slyšet sami sebe

Proč je pro nás někdy tak těžké odmítnout?

„Musíte se naučit říkat ne.“

Možná jste tuto radu už někdy slyšeli. Od přátel, kolegů nebo na některém z kurzů osobního rozvoje. Zní jednoduše a logicky. Když něco nechceme, měli bychom to přece umět odmítnout.

Jenže co když je pro nás samotné slovo „ne“ téměř nepředstavitelné? Co když ani pořádně nevíme, co vlastně chceme? A co když se při pouhé představě, že někoho odmítneme, objeví úzkost, strach nebo pocit viny?

Pak může být rada „naučte se říkat ne“ docela prázdným pojmem.

Když říkáme ano, ale uvnitř cítíme něco jiného

Představme si běžnou situaci. Je pátek odpoledne, těšíme se domů a nadřízený nás požádá o další úkol. Přestože už jsme unavení a máme své plány, odpovíme: „Samozřejmě, žádný problém.“

Podobné situace se odehrávají i doma. Někdo nás požádá o pomoc, návštěvu nebo laskavost. Nechce se nám, nemáme čas nebo energii, ale přesto souhlasíme.

Navenek se nic zvláštního nestalo. Jenže uvnitř se může začít ozývat nespokojenost, podráždění nebo vztek. Možná na druhého člověka, ale často také na sebe.

Proč jsem zase nedokázal odmítnout? Proč pořád všem vyhovím?

Někdy nás totiž nevyčerpává jen samotná povinnost, kterou jsme přijali. Energii nás může stát také rozpor mezi tím, co skutečně prožíváme, a tím, jak jednáme.

Kde se naše ochota vyhovět vzala?

Schopnost odmítnout nevzniká ve vzduchoprázdnu. Utváří se také prostřednictvím našich zkušeností a vztahů.

Dítě je na svých rodičích závislé. Potřebuje jejich péči, lásku a blízkost. Pokud opakovaně zažívá, že jeho nesouhlas vyvolává hněv, výčitky nebo odmítavé mlčení, může se postupně naučit své potřeby upozadit.

Ne proto, že by žádné nemělo. Ale proto, že přizpůsobení pro něj může být způsobem, jak se vyhnout konfliktu a udržet si pocit přijetí a blízkosti.

Pokud se přizpůsobování opakovaně osvědčuje jako způsob, jak předejít konfliktu nebo odmítnutí, může se postupně stát navyklou reakcí. Člověk pak někdy souhlasí dříve, než si vůbec stihne uvědomit, co sám chce. To, co mu v určitém období pomáhalo zvládat náročné vztahové situace, ho může později omezovat.

Z takového dítěte může vyrůst dospělý, kterého okolí vnímá jako mimořádně ochotného, spolehlivého a obětavého člověka. V práci na něj bývá spolehnutí, doma se snaží všem vyhovět. Často je za to oceňován.

A přesto může uvnitř prožívat velkou únavu nebo nespokojenost, které sám nerozumí.

Samozřejmě ne každý ochotný člověk má za sebou podobnou zkušenost. Naše chování má různé příčiny. Někdy však stojí za to položit si otázku, zda pomáháme druhým ze svobodného rozhodnutí, nebo především ze strachu, co by se stalo, kdybychom odmítli.

Co když své hranice ani neznáme?

O hranicích se dnes hodně mluví. Máme si je nastavovat, chránit a nenechat ostatní, aby je překračovali.

Ale jak máme chránit něco, co zatím nedokážeme rozpoznat?

Pokud jsme dlouho zvyklí vnímat především očekávání a potřeby druhých, může být obtížné vůbec zachytit, co potřebujeme my sami.

Někdy nám napovídají emoce. Jindy tělo.

Možná se nám při určité žádosti sevře žaludek, napnou ramena nebo se změní dech. Možná cítíme tíhu, únavu či podráždění, aniž bychom dokázali říct proč.

Tyto signály nemusí automaticky znamenat, že někdo překročil naši hranici. Mohou ale být pozváním k zastavení a zkoumání toho, co se v nás právě odehrává.

Co teď cítím? Co bych si přál? Proč je pro mě tak obtížné odmítnout? Čeho se vlastně obávám?

Někdy pomůže vrátit se v představě ke konkrétní situaci, znovu si ji vybavit a všimnout si, co při tom prožíváme. Postupně můžeme začít rozpoznávat souvislosti, kterých jsme si dříve nevšímali.

Hranice neznamenají odmítat všechno

Respektovat vlastní hranice neznamená říkat ne pokaždé, když se nám něco nehodí.

Vztahy potřebují ohleduplnost, vzájemnost a kompromisy. Někdy se vědomě rozhodneme druhému vyjít vstříc, přestože to pro nás znamená určité nepohodlí. A může to být rozhodnutí, se kterým jsme vnitřně v souladu.

Rozdíl je v tom, zda máme prostor se rozhodnout.

Zda dokážeme vnímat nejen potřeby druhých, ale také své vlastní. Zda naše ano vychází z ochoty, nebo především z obavy, že jinak někoho zklameme, rozzlobíme nebo ztratíme jeho přízeň.

Laskavost k druhým a respekt k sobě se přitom nemusí vylučovat.

Nemusíme to umět hned

Možná si při čtení uvědomujete, že také často souhlasíte, i když byste raději odmítli.

Není potřeba si hned dávat další úkol: Od zítřka musím umět říkat ne.

Pro člověka, který je zvyklý vyhovovat očekáváním ostatních, by to mohl být jen další požadavek, který na sebe klade.

Změna může začít mnohem nenápadněji.

Třeba tím, že si poprvé všimneme vlastního nepohodlí. Že si dovolíme připustit, že něco nechceme. Že začneme vnímat svůj pocit strachu, viny nebo úzkosti.

Možná ještě mnohokrát řekneme ano, přestože bychom raději odmítli. Ale už si toho všimneme. A postupně se můžeme učit rozhodovat jinak.

Takové poznávání potřebuje čas. A především laskavost k sobě.

Protože než se naučíme říkat ne druhým, možná se nejprve potřebujeme naučit naslouchat sami sobě.

Až příště někomu řeknete ano, zkuste se na chvíli zastavit a položit si otázku:

„Je to ano, které chci říct i sám sobě?“

 

Next
Next

Sebepoznání není cesta k „lepší verzi sebe sama